Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Trestancova žena je na pohovoru u ředitele věznice a oroduje za svého muže: „Pane řediteli, nemohl byste mu dát nějakou lehčí práci, on mi únavou chřadne před očima!“ „Vždyť přece lepí pytlíky!“ „Jo? Mně ale říkal, že noc co noc kope nějaký tunel...“