Blog - Naše vzory

Čauky. Já jsem Ben. A mám dvojče, Scholastiku. Rádi se touláme po horách u nás, v Umbrii, v Itálii. Nejraději sami dva. Běháme po loukách a lesích, i když nám říkají, že se to nehodí, chovat se jako tuláci.

Jednou jsme zůstali jen tak stát. Mlčeli jsme a dívali jsme se na nebe. Stiskl jsem Scholastice ruku. Dívali jsme se ke slunci a oba jsme věděli, že myslíme na to samé: Tam někde v nebi je naše maminka. Odešla k Pánu Bohu hned, jak jsme se my narodili. Tatínek nás dal pěstounce. Sice se o nás náhradní maminka stará, ale přece jen, není to naše krev, není nám podobná a nemůže nám rozumět.

I když náš tatínek byl urozený, nenechal nás zlenivět. Poznali jsme, že práce je užitečná, a tak se mým životním heslem stalo "Modli se a pracuj". Nejdřív říkám "modli se", protože přece prvně musíme mluvit s tím, kdo nám práci zadává, a pak ji teprve plnit. 

Narodil jsem se v Thessalonice (Soluni) urozeným rodičům, Marii a Lvu. Dali mi jméno Michal. Táta je vysokým úředníkem a pro mě vybral dráhu vojáka. Prý budu slavný vojevůdce, bojovník nebo stratég. Učil jsem se jezdit na koni, ovládat meč, plížit se a spolupracovat s družinou. To mě však nebavilo. Táta se mi smál, že se držím máminy sukně, že ze mě nikdy nebude pořádný chlap.

Asi největší radost jsem měl, když mi bylo čtrnáct a narodil se můj sedmý sourozenec, nejmladší bratr Konstantin. Cítil jsem, že mi bude aspoň trochu podobný. Neměl taky lásku k bojům, ale spíš ke knížkám a k psaní. Ale byl lepší. Ještě jako chlapec se naučil řecky, hebrejsky, latinsky, turecky, slovansky, starogótsky a já nevím jak ještě. Táta ho poslal studovat do Konstantinopole (Cařihradu). Já jsem v tu dobu už odešel do kláštera. Jako mnichovi mi bude mnohem líp než jako vojákovi. Toužím po klidném rozjímání.

Říkejme mu třeba Karel. Již na základní škole dával opisovat spolužákům své písemky. Odmaturoval se samými jedničkami. Vystudoval vysokou školu. Stal se vědcem. Mohl si dovolit luxusní auto a drahé oblečení. Měl prestižní zaměstnání, a tedy i uznání ve společnosti. Lidé s ním mluvili s úctou a s respektem.

Spolužáci ze "základky" pořádali po letech sraz. Karla zajímalo, jak jeho bývalí kamarádi žijí.

"Moničko, dojdi pro víno," posílali mě rodiče jako malou se džbánem k výčepu. Chodila jsem ráda. Víno mi totiž zachutnalo. Pokaždé jsem se postavila na chvíli za roh, aby mě nikdo neviděl, a něco upila. 

"Ty seš stejně ochlasta, já to vím!" zakřičela na mě jedna mladá služka, se kterou jsem se pohádala. Zastyděla jsem se. A vjela do mě zlost! Nikdo jiný, než ona, o tom nevěděl, že víno upíjím. A teď to prozradila! Mám chuť ji zmlátit.

Bylo mi dvanáct let. Na návštěvu k nám přišla sousedka a povídala, co právě viděla ve městě. Zaslechla jsem ten rozhovor a přemýšlela nad ním:

Ahoj. Já jsem Dominik. Je mi patnáct a stalo se mi něco nečekaného, a zároveň se mi vlastně plní i mé největší přání. Ale povím vám o sobě od začátku: Můj táta je kovář a máma švadlena. A lidi jim moc neplatí. Ale to nevadí. I když je nás doma 11 věčně hladových dětí, vždycky se o sebe nějak postaráme. Máme se rádi a je u nás veselo - vymýšlíme si vtipy, předvádíme různá divadla, až jde někdy rodičům z nás "hlava kolem". 

Čus kámo.

Taky jsou Tvoji rodiče každý jiný a ty nevíš, koho poslouchat, kdo má pravdu? Můj táta nadává mámě, ať mi neplete hlavu s Ježíšem, který žil před 350 lety, protože už máme dost bohů, starších a mocných - jak římských, tak afrických. (Bydlíme totiž na severu Afriky.) Tak na co ještě přibírat dalšího boha? Táta se modlil k bohům aby mu dali peníze, a dostal peníze i významné postavení - kariéru římského úředníka, takže  jiné další bohy nepotřeboval. Nepochopil jsem, proč se máma modlila zrovna k tomu Bohu, který byl chudý jak nejubožejší žebrák a k tomu ještě visel na kříži. 

Když slavíme hody, neboli oslavu svátku patrona nějakého kostela, není to jen oslava činů svatého v minulosti, není to jen připomínka jeho dávného života. Hody jsou oslavou toho, že daný svatý žije DNES. 

V Kurovicích jsme na svátek svatého Jindřicha oslavovali jeho manželku - svatou Kunhutu. Co nám tato žena může říct dnes?

Nazdar. Já jsem Anička Kolesárová z východního Slovenska, přesně z Vysoké nad Uhom. Můžeme si povídat při práci? Musím totiž navařit, upéct chleba, podojit krávu, nažnout trávu, poklidit chalupu…

Pozdrav Pán Bůh. Jsem Zdiška. Narodila jsem se na Moravě, na Vysočině, přesně ve vesnici Křižanov. Můj tatínek je purkrabí a má na starosti i Brněnský hrad.

Utíká trhat květiny. „Nechoď k úlu!“ Přikazuje maminka. Ale Anička chce trhat kytičky zrovna u úlu. A zrovna tu, na které je včela. „Bež pryč blbá včelo!“ Popíchaly ji, to se ví. Anička byla velice neposlušné, zlostné a tvrdohlavé dítě.

Zdarec. V den mého narození a křtu mi rodiče dali jméno Emilia, to znamená pracovitá. Byla jsem už jako malá hrdá na to, že můžu pomáhat své rodině se živit.

Buď zdráva! Jsi skutečně zdráva? Pak máš od Pána vyjímečný úkol. Jsi nemocná? Pak máš právě Ty jedinečný úkol ve své nemoci. Neboj, nechci Tě poučovat. Jsem úplně obyčejná holka. Ale vím, o čem mluvím. Od narození jsem byla hluchá, tak ode mě nikdo nic nečekal.

Ahoj. Říkají mi Cilka. Doma. Děcka venku a ve škole mi říkají „hlupačka“ anebo „paňáca“, jako fackovací panák. Asi že jsem hloupá, nic neumím a k ničemu se nehodím. Ať si říkají, co chtějí. Jsem vlastně ráda, že můžu snášet nějaké urážky. Všechno spočívá v tom uznat vlastní nicotu. Ježíš umí žertovat a zahrnuje svým zalíbením a milostmi právě ty, u kterých to nikdo nečeká.

Ahoj. Jsem Laura. Je mi dvanáct. Dětství jsem měla dost dobrodružné, protože jsme se museli několikrát stěhovat. Nejdřív jsme utíkali přes Andy před těmi, kdo pronásledovali tátu.