Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Pane doktore, předepište mi, prosím, nějaké prášky, trpím samomluvou.“ „Pane, to není žádná nemoc, to je ve vašem věku normální.“ „No, jo, pane doktore, ale kdo má ty kraviny pořád poslouchat!“