Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Prvňáčci jsou poprvé ve škole a paní učitelka se ptá: „Děti, kolik je jedna plus dva?“ Dlouho se nikdo nehlásí. „Děti, nemusíte se stydět přihlásit.“ Chvíli zase nic, ale pak se přihlásí Anička: „Prosím, nevím, kolik je jedna plus dva, ale je to stejně jako dva plus jedna. Sčítání je u reálných čísel komutativní.“
Přijde pán do železářství a ptá se prodavače: „Dobrý den, prosil bych nějaký dobrý bezpečnostní zámek.“ „Nemáme.“ „Hmm... Tak nějaký obyčejný bezpečnostní zámek?“ „Nemáme!“ „A co takhle obyčejný patentní zámek?“ „Nemáme!“ „A co obyčejný zámek?“ „Nemáme!“ „Tak proč máte vůbec otevřeno?“ „No, nemáme zámek.“