Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Rodina se vrací z nedělní mše a otec kritizuje: „Ten farář není žádný kazatel, jeho řeč byla nudná a hlavně moc dlouhá. Varhaník několikrát hmátl vedle a o zpěvácích je škoda mluvit…“ Syn mu na to odpoví: „Ale, tati, co chceš! Myslím, že za tu desetikorunu, co jsi dal do sbírky, to docela ušlo.“