Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Šestiletý klučina si s brekem stěžuje mamince, že ho sestřička tahala za vlasy. „Nesmíš se na ni zlobit,“ říká maminka, „sestřička ještě neví, že tahání za vlasy bolí.“ O chvíli později se z dětského pokoje ozve pláč, a tak se jde maminka podívat, co se děje. Tentokrát ale bulí sestřička a její bratr praví: „Teď už to ví.“