Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Proč jsi tak smutný,“ zeptal se přítel mladého lékaře. „Zemřel nám náš primář,“ řekl ustaraně lékař. „No to se nedá nic dělat. Ale on vám brzy přijde jistě zase nový.“ „To vím také, ale nebude asi mým strýčkem.“