Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Pasažér v taxíku si všiml, že řidič má na jmenovce napsáno Václav Havel. „Koukám, že se jmenujete Václav Havel.“ „Jo, tak se jmenuju.“ „To je docela známé jméno.“ „No, ani se nedivím. Taky tu už jezdím čtyřicet let.“