Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Potkají se dva kamarádi: „Nazdar, jak se vede? A co ten nový logopedický kurz, je ti k něčemu?“ „A-a-ale j-jo, d-d-dobrý. P-p-poslouchej: Tři sta třiatřicet stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třiatřicet stříbrných střech.“ „No teda! Ty děláš ale pokroky.“ „A-a-ale j-jo... K-když ono na t-to zas t-tak č-č-často n-nepřijde řeč...“