Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Paní učitelka ve školce se ptá malé Markétky: „Můžeš nám něco říct o rodičích?“ „No, myslím si, že když je dostaneme, jsou už příliš staří na to, abychom si je vychovali.“