Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Martine, proč se na mě tak upřeně díváš?“ ptá se nervózně učitelka žáka před zkoušením. „No, sama jste minule říkala, že máme mít odvahu hledět nepříjemnosti zpříma do očí.“