Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Markétko, proč tvá mladší sestra pláče?“ ptá se teta neteře. „Protože jsem jí pomáhala.“ „Pomáhala? A s čím?“ ptá se dál teta. „Pomáhala jsem jí sníst čokoládu.“