Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Tak ty prý jedeš do Španělska? A umíš vůbec španělsky?“ „Samozřejmě.“ „Tak něco řekni!“ „Bondžorno.“ „Ale to je italsky.“ „No vidíš, ani jsem nevěděl, že umím také italsky.“