Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Vlasatý mladík sedí v Transsibiřském expresu a soustředěně žvýká žvýkačku. Po pěti hodinách jízdy se k němu nakloní naproti sedící babka Larisa Denisonovna: „Pěkně vyprávíš, mládenečku, pěkně. Jenže já už jsem deset let úplně hluchá.“