Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Přiběhne udýchaný Jeník k babičce. „Babi, tady máš ty peníze, cos mě dala na známky. Ušetřil jsem je. Když se paní na poště chvíli nedívala, podařilo se mi do schránky vhodit dopisy bez známek.“