Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Razčílil se bratr na sestru: „Hele, Heleno, kdy se už konečně naučíš chodit včas?“ „Hele, Vašku, ty chodíš včas vždycky a co z toho máš? Vždycky na mě musíš čekat.“