Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
To takhle jednou zajdou výletníci na salaš a povídají s bačou: „Tak co, bačo, jak se mají ovce?“ „No, černé dobře.“ „A co bílé, bačo?“ „No, bílé taky dobře.“ „A zdravé jsou, bačo?“ „No černé jsou zdravé.“ „A co bílé?“ „No bílé jsou taky zdravé.“ „A dojí dobře, bačo?“ „No černé dojí, dojí dobře.“ „A co bílé, bačo?“ „Ale, aj bílé dojí dobře.“ „Bačo, a proč je pořád dělíš na černé a bílé?“ „No černé jsou přece moje.“ „A co bílé, bačo?“ „No ty jsou taky moje…“