Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Rozčiluje se spolucestující ve vlaku: „Pane, ten kufr moc vyčnívá. Co kdyby mi spadl na hlavu?“ „Nebojte se, jsou v něm nerosty a ty se hned tak nerozbijí.“