Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Eskymák čeká na svou přítelkyni, v ruce kytici rampouchů. Pomalu se stmívá a ochlazuje se. On podupává, pak vytáhne teploměr, mrkne na něj a naštvaně řekne: „Ještě chvíli počkám. Jestli nepřijde do čtyřiceti pod nulou, má smůlu.“