Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Když byl Horymír odsouzen, řekl si o poslední přání – projížďku na Šemíkovi. Přivedli tedy koně, Horymír na něj vyskočil a rozjeli se po nádvoří Vyšehradu. Po chvilce se Horymír sklonil a začal něco šeptat Šemíkovi do ucha. Kůň pohodil hlavou a odfrkl: „Nemluvte za jízdy s řidičem!“