Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Ze školního rozhlasu se ozvalo: „Pozor, pozor! Jedna, dvě, tři, čtyři, pět… Ve kterých třídách toto služební hlášení neslyší, ať pošlou jednoho žáka do ředitelny! Konec hlášení.“