Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Otec devíti dětí vzpomínal, jak se postupem doby a zkušenostmi měnil: „Když náš prvorozený dostal kašel a začal kýchat, volal jsem pohotovost. Když ten poslední spolknul desetník, jenom jsem podotkl, že mu to strhnu z kapesného.“