Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
V účtárně: „Ve výplatě jsem měl o dvě stě korun méně!“ „Posledně jsem vám dal o dvě stě korun více, proč jste tehdy mlčel a teď si stěžujete?“ „Jedna chyba se omluvit dá, ale tohle je už druhá!“