Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Zadýchaně doběhl chlapec na autobus. „Dnes máš ale krásnou kravatu,“ chválí ho babička v autobuse. „Ale, teto, to je přece můj jazyk.“ skromně odpovídá mladík.