Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Neboj se mého pejska,“ říká paní chlapečkovi. „Znáš přece přísloví, že pes, který štěká, nekouše!“ „Jó, paní, my dva to přísloví známe,“ povídá chlapeček. „Jenom si nejsem jistý, jestli ho zná taky váš pes!“