Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Prosí malý Kuba: „Dědečku, prosím tě, namaluj mi lva.“ „Kluku, co sis to vymyslel, já ti mám namalovat lva? Teď na stará kolena?“ „Ne, dědečku, ne na kolena, tuhle na papír.“