Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Chlapec se vrátí domů s vysvědčením, odshora dolů samé trojky a čtyřky. „Tak, jakpak nám to hodláš vysvětlit?“ ptá se maminka. „No nejsem si úplně jist, váhám mezi dědičností a rodinným prostředím.“