Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Dirigent se zlobí na orchestr: „Už mi ani tak nevadí, že hrajete sem tam falešně a začínáte občas každý jindy. Jen kdybyste všichni hráli alespoň stejnou skladbu!“