Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Jak krásné je to děťátko! To je váš synáček?“ „Ano, to je náš Štěpánek.“ „Hned jsem si to myslel. To on si tak pěkně hrál na tom trávníku?“ „Ano, to byl on.“ „Tak to zaplatíte pokutu, protože tam je vstup zakázán.“