Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Kolem stájí dostihových koní procházel Jirka. Právě tam kovář držel v kleštích rozžhavenou podkovu. Jirka se zastavil a pak ho něco napadlo: „Když mi dáte dvacetikorunu, olíznu ji!“ Kovář chvíli nevěřícně zíral, pak zalovil v kapse a podal Jirkovi dvacetikorunu. Ten si ji položil na dlaň, olízl ji, zastrčil do kapsy a spokojeně odešel.