Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Jenda s Ferdou se hádali, kdo má na zahradě pěknější jablka. Když už to trvalo nějakou chvilku, Ferda se obrátil na podpatku, práskl dveřmi a byl pryč. Za chvíli se vrátil a Jendovi strčil pod nos jablko: „Vidíš, vidíš to?“ „To vidím, to je teda pěkný mrzák.“ „Tak vidíš! To je totiž z vaší zahrady.“