Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Na hodině zeměpisu: „Naposledy jsme hovořili o zeměkouli a protinožcích. Tak se teď zeptám třeba tebe, Frantíku. Kdybys začal kopat na našem náměstí a kopal bez přestání stále hlouběji a hlouběji, kam by ses dostal?“ „Do blázince, paní učitelko.“