Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Ptá se dáma neurčitého věku: „Řekněte – na kolik vypadám?“ „Moment. Ve tváři na dvacet, postavou na osmnáct, chůzi máte na šestnáct…“ „Ale to je úžasný kompliment!“ „Okamžik. Ještě jsem to nesečetl.“