Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Přijde průvodčí do vagónu na kontrolu jízdenek. Všichni je mají, jen děda Krupička ji ne a ne najít. Průvodčí mu povídá: „Dědo, tak ji nehledejte, já vám věřím.“ „Ale, já ji musím najít, mám tam napsáno, kam vlastně jedu.“