Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Zaměstnanec cirkusu vzpomínal: „Nejvíc jsme plakali, když umřel slon.“ „To jste ho měli tak rádi?“ ptali se pozorní posluchači. „O to nešlo, ale museli jsme mu kopat hrob.“