Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Chlubí se Martínek ve školce: „My budeme mít doma malého chlapečka!“ „Jak to víš?“ „No přece, když byla v nemocnici maminka, přinesla nám odtamtud malou sestřičku. A teď je v nemocnici tatínek...“