Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Poslechni, Jardo,“ povídá mistr svému novému kolegovi, „já toho moc nenamluvím, ale jak takhle na tebe ukážu prstem, tak to znamená, že hned přiběhneš.“ „To se jistě shodneme, pane mistr,“ na to nováček, „já toho také moc nenamluvím. Když takhle zakroutím hlavou, tak to znamená, že nepřiběhnu.“