Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Na školní chodbě se ptá rozmrzelý otec kolemjdoucí učitelky: „Dobrý den, nevíte, kde bych našel paní učitelku Dvořákovou? Už ji marně hledám půl hodiny.“ „Tak to bude určitě ve sborovně.“ „No to snad není možné, pošle si pro mě a pak si klidně někde zpívá!“