Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Hochu, když já jsem byl ve tvém věku, mívali jsme k večeři jen suchý chleba,“ kárá otec svého syna. Syn se zamyslí: „Tak to se teď máš opravdu dobře.“