Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Kdypak se modlíš?“ ptá se pan farář v hodině náboženství. „Vždycky ráno,“ odpovědělo děvče. „Před školou je totiž velká křižovatka a tak prosím Pána Boha, abych dobře přešla.“ „A ty, Pavlíku, také se ráno modlíš?“ „Ne, já chodím podchodem.“