Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Žena se rozčiluje před otevřenou skříní: „To je hrozné. Nemám nic na sebe. Snad nechceš, abych šla mezi lidi v těch příšerných šatech?“ „To samozřejmě ne. Víš co? Půjdeme do zoologické zahrady.“