Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Říká pán u okénka paní pokladní: „Slečno, vy jste se spletla o dvě stě padesát korun!“ „To jste měl říct hned, teď už je pozdě.“ „Co se dá dělat, tak si je nechám.“