Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Vojta, coby vášnivý nimrod, vzal sestřenici na procházku. Jak tak jdou lesní mýtinou, najednou jeden zajíc, druhý, třetí, peláší, až se za nimi práší. Sestřenice nechápavě kroutí hlavou: „Proč všichni ti zajíci tak rychle běhají?“ „To víš, poctivě trénují. Co nevidět začnou hony.“