Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Tome,“ žertoval strýček, „máš už děvče?“ „To by mi tak scházelo!“ odvětil desetiletý synek a odběhl na hřiště. Malé děvčátko ze sousedství se zasmálo a povídá strýci: „Ti to vědí vždycky až nakonec.“