Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
„Dobrý den, pane učiteli, jmenuji se Voříšek.“ „Voříšek, Voříšek... Ano, už si vzpomínám. Největší uličník ve škole. Předpovídal jsem vám, že špatně skončíte. Co potřebujete?“ „Přišel jsem požádat o ruku vaší dcery.“