Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Kupující v obchodě u pokladny: „Promiňte, prosím, ale spletla jste se o sto korun.“ „To musíte říct hned, teď už se s tím nedá nic dělat.“ „Co naplat. Tak já si je tedy nechám.“
Cestovatel vypráví na večírku: „Jednou jsem šel takhle beze zbraně a najednou proti mně vyrazil lev. Vzpomněl jsem si na radu svého přítele – sedl jsem si a díval se šelmě upřeně do očí. Výsledek byl ohromující. Lev zůstal stát a ani se mě nedotkl.“ „To je fantastické! A čím si to vysvětlujete?“ „Někdy mě napadá, jestli to nebylo tím, že jsem si sedl na větev poměrně vysoko nad zemí.“