Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Honza a Vítek jdou spolu, stejně jako každé ráno, do školy: „Proč jsi tak naštvaný, Vítku?“ ptá se Honza. „Ani se neptej, je to čím dál horší. Dnes ráno jsem měl horečku, bolelo mě břicho, vymknul jsem si nohu… No, a jak vidíš, nepomohlo to.“