Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Na zahradě honí malý kluk celkem neúspěšně o rok starší sestru, která s úsměvem uniká a směje se jeho nadávání. Tatínek je zarazí a ptá se synka: „Pepíčku, proč Aničku honíš?“ „Protože mě štípla.“ „Aničko, proč jsi ho štípla?“ „Aby mě honil.“