Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Potkal zajíc hada. „Promiň, že jsem se ti minule posmíval, že nemáš nohy, velice mě to mrzí.“ Had na to velkoryse: „Nic se nestalo, v pohodě.“ „Ty jsi super, opravdu mi to odpouštíš? Tak ruku na to!“