Seděl u cesty a pletl pomlázky. Vedle své stoličky měl opřené opravdu výstavní kousky s umně upletenou rukojetí. Pro každého, kdo k němu přišel. S každým si popovídal, pro každého měl vlídné slovo.
Adam s Evou se procházejí po ráji. Vtom se Adam ptá: „Evo, vezmeš si mne za manžela?“ Eva: „No, nevím, nevím... To si musím, Adame, ještě promyslet.“ Adam: „Tak nepřemýšlej dlouho. Mám ještě dost žeber.“